FLÁKÁME SE V USA

Na druhý den jsme si naplánovali takový menší výlet. Vzdálenost k cíli pouhých 444 kilometrů... Ale nejdříve je třeba se posilnit. Po americku... Stejně jako první den... To znamená posnídat v místní koblihárně! Rozhodli jsme se vyzkoušet Krispy Kreme Doughnuts . Krispy Kreme prodávají koblihy od roku 1937. Tehdy zakladatel společnosti odkoupil od prostého kuchaře jeho recept na sladké doughnuty a začal je lidem dodávat skrze místní obchody se smíšeným zbožím. Podnik, který jsme poctili návštěvou o den dřív, nasadil laťku dost vysoko. Uvidíme, jak si povedou jejich soupeři s 80 letou zkušeností. Na obsluhu jsme čekali pár minut a hned jsme dostali jako kompenzaci čerstvý koblih s cukrovou polevou. Každý dostal jeden, servírovaný spolu s omluvou. Vybrali jsme si stejně jako včera tucet různých koblih, čtyři kávy a chystali jsme se zaplatit. Příprava našich káv ovšem trvala o pár minut déle, a tak se obsluha rozhodla věnovat nám je zdarma - jako omluvu za to, že jsme mus...

První noc ve Vegas nebyla žádný zázrak. I když jsem byl unavený a měl velký spánkový deficit, moje tělo nebylo schopné spát bez probuzení v tak horkém a suchém prostředí déle než hodinu. Ráno jsem byl dost překvapený, když jsem se cítil vyspaný a odpočatý. Pan Benedikt nás pozval na pravou americkou snídani - tucet amerických koblih (pro čtyři lidi, ne pro každého). Dokonce nám zaplatil i ledovou kávu. Koblihy od Dunkin' Donuts byly samozřejmě sladké jako blázen, stejně jako jejich káva. Škoda, že jsem dopředu nevěděl o naší snídani - možná bych hned po probuzení nepozřel dva čokoládové košíčky a sklenku mandlového mléka. To nám to pěkně začíná. S takovou si místo suvenýrů přivezu domů tak leda cukrovku... Po snídani nás pan Benedikt zavezl do lepší čtvrti zvané Lake, podle uměle vytvořeného jezera ve středu komunity. Potkali jsme zde pána, který venčil svou dobrmanku (kterou jsem samozřejmě musel pohladit) a trochu se s námi zapovídal. Vyprávěl nám příběh o kačenkách a rybá...

Bezmála dvanáctihodinová cesta letadlem z Frankfurtu (bez přestupu!) utekla docela rychle. Po cestě jsme viděli Británii, Island, Grónsko, Kanadu a velkou část Ameriky . Měli jsme štěstí - celou cestu jsme letěli za dne, a tak jsme mohli vidět všechny výše zmíněné země velmi příjemně nasvětlené. Mezi Grónskem a Kanadou bylo velké množství mraků, takže jsme mohli vidět pouze tu a tam vykukující vrcholky vysokých hor. Do Las Vegas jsme přiletěli okolo 12:30 místního času (pásmo PDT - o 9 hodin pozadu oproti pásmu CEST, které máme v ČR). Letiště je velké (ale ne tak velké, jako ve Frankfurtu). Bez problémů jsme se zde zorientovali, částečně také díky dobrému značení.  Čeká nás série prohlídek, takže se do nich vrhnem po hlavě, ať už to máme za sebou. První kontrola , se kterou jsme se setkali, byla ta imigrační pro cizince přijíždějící do U.S. poprvé. Počkali jsme si ve frontě, přihlásili se na wi-fi, napsali domů a netrpělivě čekali, až přijdeme na řadu. Už jsem si chystal...

Místo signálu nám Amerika poskytla krásnou krajinu Posledních pár dní bylo z naší strany rádiové ticho. Částečně za to může únava - když po celém dni v 40°C dorazíme v 22:00 na ušmudlaný motel, jsme rádi, že jsme rádi. Největší problém je ovšem připojení k internetu. Člověk by řekl, že země, která se považuje za světovou jedničku, by měla být schopná pokrýt vlastní území kvalitním připojením k internetu. Omyl . Signál mnohdy vypadne úplně, takže bych se nedovolal ani na linku 911 ( rodičové, prosím, nepanikařte - místní síť holubí pošty je vskutku na vysoké úrovni... do 5-10 dní by někdo dozajista asi možná našel náš vzkaz a snad přispěchal na pomoc ). A to mluvíme o oblastech pár kilometrů za městem. Na tuhle situaci by se dalo uplatnit prastaré pořekadlo: Ve městě signál na hovno, za městem ani to hovno. - Neznámý vtipálek z Česka, circa 943 př.n.l., kolorizováno Ve středu ráno místního času jsem si po vydatné snídani (polystyrenový šálek odporné kávy) řekl, že bych o...

Jedna ze čtyř hal prvního terminálu Tohle místo je obrovské . Tak obrovské, že pro vás po příletu musí přijet autobus, aby vás dovezl k terminálu. K jednomu ze dvou obřích terminálů, mezi nimiž se můžete přepravit speciální vlakovou linkou Sky-Line. Plánek frankfurtského letiště Pokud byste si po sezení v letadle raději protáhli nohy, můžete si udělat pořádnou procházku (za předpokladu, že nespěcháte na navazující let). Pě šky vám cesta z terminálu č. 1 k terminálu č. 2 zabere až 75 minut. Obchodů, restaurací a hotelů byste se nedopočítali. I před bezcelní zónou najdete desítky různých podniků. Projít celý jeden terminál nám zabralo zbytek středečního dne a stále by se našla spousta obchodů, které jsme neměli čas vidět, nebo navštívit. Jak už bývá zvykem, i tady jde poznat, že se nacházíme v Německu. Každý centimetr čtvereční je důkladně vyčištěný a pořádně nablýskaný. Úklidová četa leští dokonce i automaty na pití a nožky stolů v Mekáči. Dokonce i staré WC byly čisté ...

Nejprve bych chtěl všem poděkovat za projevený zájem. Nečekal jsem, že by si naše články chtěl někdo číst, nebo že by se na ně třeba i těšil. Příjezd do US pro nás byl docela náročný (2 dny před odjezdem jsme naspali max 6 hodin a poslední noc na letišti se nedá vůbec počítat).  Ze čtvrtka na pátek jsme se už pořádně vyspali a až se dnes večer (vašeho času cca 5:00 ráno v sobotu) vrátíme z výletu, tak vám slibuji, že dopíšu a zveřejním minimálně jeden článek.  Už máme za sebou noc na letišti, cestu do USA, srandičky na imigračním, ubytování u známého, večeři v Carl's Jr a menší procházku po Las Vegas. V dalších článcích budu přidávat odkaz na veřejné album na Googlu , které si budete moct prohlédnout kdykoli a občas tam nezávisle na nových článcích přihodím ty nejlepší fotky a videa z GoPro a mobilu. Přejeme vám hezký zbytek pátečního večera. My si sbalíme saky paky a vyrazíme na celodenní trip po Vegas a okolí 🙂