Dnes ráno jsme se konečně probudili vyspaní a v noci nám po dlouhé době bylo konečně chladno. Po několika velmi horkých nocích ve Vegas (okolo 4:00 bývá 25-30°C) to byla opravdu příjemná změna.
Poklidili jsme si věci, vrátili klíčky od pokoje, nasnídali se v McDonald's (ano, opět mekáč.. pomalu, ale jistě si na něj pěstujeme alergii..) a vyjeli směrem ke Grand Canyonu. Dnes nás čeká procházka po vyhlídkách na jeho okraji.
Jen aby bylo jasno, Grand Canyon prakticky není možné obejít celý (aspoň ne za rozumnou dobu). Turistická oblast se značenými cestami, udržovanými vyhlídkami a přepravními autobusy pokrývá sotva jednu desetinu (cca 45 km) celkové délky jednoho břehu kaňonu (cca 450 km).
V jednom z prvních úseků naší cesty jsme zažili střet s místní faunou. Naštestí nás připravila pouze o kousek banánu.
Anthonyho oblíbenou kratochvílí bylo vyhledávání nejnebezpečnějších míst bez zábradlí a následně se námi na takových místech rád nechával fotit.
Cestou jsme narazili na jeden placatý kámen, který částečně čněl do kaňonu a nic mu nebránilo v tom se urvat a skutálet se o několik stovek metrů níž. Tohle pro něj bylo ideální místo k focení. Abychom se za foťákem cítili ještě nepříjemněji, Anthony si na ten kámen přiskočil, lehnul si čelem k nám a zády ke kaňonu a začal vymýšlet přiblblé pózy.
Když se pro jednu konečně rozhodl, udělali jsme mu fotku na památku a doufali, že z toho šutru brzo vypadne. Přeci jen má v kapse klíčky od našeho auta... Ještě než Anthony stihl dát nohu dolů, objevila se odnikud skupinka asiatů. Dva z nich vytáhli své obří, podlouhlé a objemné... objektivy s foťákem na druhém konci a začali si Anthonyho fotit. Jako exot a exhibicionista, kterým Anthony je, jim začal pózovat a přihodil ještě ok sign. Celá spontánní akce se setkala s úspěchem, asiaté se smáli, Anthony přežil a já dokázal všechno zachytit na svůj foťák.
V obchodě se suvenýry u vyhlídky Yavapai jsme si popovídali s paní prodavačkou, která se nás ptala, odkud jsme. Když jsme jí prozradili, že pocházíme z Česka, svěřila se nám s tím, že její praprababička byla také Češka a že by se ještě chtěla stihnout podívat do Česka, rodné země její předkyně. Snad se jí to podaří a stihne se k nám podívat. Určitě nebude litovat, Česko je nádherné.
Ze vzdáleného bodu jsme dojeli blíže k základní vesničce, odkud vyjížděly všechny autobusy. Nastoupili jsme do jednoho z nich, který nás zavezl k vyhlídce zvané Hopi Point (někteří tento název zkrátili na prosté Hopiko).
Nastupování do autobusů i samotná cesta v nich byl zážitek sám o sobě. Všechno bylo skvěle zorganizované a doprovázené komentářem průvodců. Řidič nás mile přivítal a my si našli pár pěkných míst, samozřejmě u okna. Když jsme se rozjeli, ozval se z reproduktorů v autobuse příjemný hlas a začal nám popisovat okolní přírodu, poukazovat na dechberoucí výhledy a vysvětlovat historii kaňonu.
Další zastávkou na naší cestě byl Meteor Crater, od Grand Canyonu vzdálený necelých 200 km. Tady jsme potkali souseda cestovatele, jež pocházel ze Slovenska (poznali jsme jej podle crocsů, ošuntělého oblečení a známého jazyka).
Součástí objektu byla vyhlídka s pevně namířenými dalekohledy, které při porovnání s pohledem obyčejným lidským okem, nabídly možnost uvědomění si neuvěřitelného rozsahu daného kráteru (v průměru ~1200 metrů, hloubka ~170 metrů).
Blízké setkání ještěřího druhu proběhlo pod dohledem zooložky Klárky.
Blížila se noc a bylo třeba najít místo, kde složíme hlavu, budeme se moct umýt a nebudou po nás běhat švábi a štěnice. Snažil jsem se najít hotel, který bude nejblíže místům, jež máme v úmyslu navštívit následující den. Podařilo se nám vybrat v městě Page dobře hodnocené zařízení se snídaní zdarma, a tak jsme byli všichni spokojení.
Cestou k hotelu jsme s Anthonym sledovali (dokud jsme měli signál) živý přenos z E3 a povečeřeli u Wendy's.
Zítra se vydáme na další dobrodružství a poznáme staré zákruty a úzké kaňony, které kdysi dávno vymlela řeka Colorado.
Komentáře
Okomentovat