Na druhý den jsme si naplánovali takový menší výlet. Vzdálenost k cíli pouhých 444 kilometrů... Ale nejdříve je třeba se posilnit. Po americku... Stejně jako první den... To znamená posnídat v místní koblihárně!
Rozhodli jsme se vyzkoušet Krispy Kreme Doughnuts. Krispy Kreme prodávají koblihy od roku 1937. Tehdy zakladatel společnosti odkoupil od prostého kuchaře jeho recept na sladké doughnuty a začal je lidem dodávat skrze místní obchody se smíšeným zbožím. Podnik, který jsme poctili návštěvou o den dřív, nasadil laťku dost vysoko. Uvidíme, jak si povedou jejich soupeři s 80 letou zkušeností.
Na obsluhu jsme čekali pár minut a hned jsme dostali jako kompenzaci čerstvý koblih s cukrovou polevou. Každý dostal jeden, servírovaný spolu s omluvou. Vybrali jsme si stejně jako včera tucet různých koblih, čtyři kávy a chystali jsme se zaplatit. Příprava našich káv ovšem trvala o pár minut déle, a tak se obsluha rozhodla věnovat nám je zdarma - jako omluvu za to, že jsme museli na naši objednávku čekat.
V tu chvíli jsem nevěděl, co si o tom myslet. U nás doma člověk běžně čeká na své jídlo docela dlouho, ať už je to fast food nebo restaurace. A něco jako dezert, nebo káva zdarma - to se prostě nedává. Mnohdy člověk ještě poděkuje za to, že jim to netrvalo půl hodiny jako minule.
Obsluhujícímu jsme poděkovali, vzali si svůj tucet koblih, kávy a sednuli si ke stolu. S Klárkou jsme si museli vyfotit naše jídlo (ano, je to divné - ale já se už holt smířil s tím, že mám paměť jako zlatá rybka a co si nevyfotím, to do roka a do dne zapomenu) a započali jsme s hodováním.
První koblihu jsem pohltil téměř instantně (dost možná nejrychleji v historii jezení koblih nenasytnými Evropany). V tu chvíli jsem byl jednak téměř plný (koblihy s krémem jsou extrémně syté), a jednak opět příjemně překvapen. Koblihy od Dunkin' Donuts se můžou jít zahrabat! Krispy Kreme je jednoznačně nejlepší! Horko těžko jsme dotlačili zbytek koblih a káv a vrátili se domů.
Doma jsme zkontrolovali a naložili sbalené věci a vyrazili na náš první round trip. Plán pro dnešní den - Hooverova přehrada (Hoover Dam) a západ slunce v Grand Kaňonu.
Cesta k naší první zastávce netrvala příliš dlouho. Nejhorší částí bylo vymotat se z Las Vegas spletí cest a dálnic. Nějak si nedovedu představit, že by se tu někdo dokázal orientovat bez navigace.
Hooverova přehrada byla majestátní a neuvěřitelná. Stejně neuvěřitelná, jako teplota okolního prostředí. Ještě jsme nestihli přivyknout 40 °C vedrům, a tak jsme dost trpěli. Taková vedra člověka naučí, že pitné vody není nikdy dost. Vliv takto vysokých teplot se projevuje i na zásobách vody v přehradě. Američané totiž vodou nešetří. Každý lán trávy a pole je automaticky zavlažován vodními tryskami a nejednou jsme viděli případ, kdy zavlažovací systém urputně zavlažoval betonovou cestu, chodník pro chodce, nebo betonové schody. A nikoho to neštvalo, nikdo se neměl k tomu upravit směr, kterým tryska stříká galony vody každý den.
Anthony nám potvrdil, že kdysi tady opravdu bývalo vody mnohem více. Dokonce i přehrada měla přistavený přepad pro nadbytečnou vodu, který v současné chvíli zel prázdnotou. Na obrázku níže si můžete všimnout odlišného zbarvení skály, které naznačuje, kde kdysi bývala hladina vody v přehradě.
Prošli jsme se po okraji přehrady, došli na druhý břeh a vrátili se zase zpátky. V tu chvíli jsme už byli docela otrávení množstvím turistů a všudypřítomným, vlezlým horkem. Řekli jsme si, že by mohl být dobrý nápad popojet autem k mostu, který se tyčí nad přehradou a projít se do jeho středu, abychom se na přehradu mohli podívat z trochu jiného úhlu.
Po cestě jsme narazili na velmi známý jev. Když se člověk nakloní přes okraj hráze a shlédne dolů, betonová stěna hráze soustředí sílu větru přímo do jeho obličeje. Jako malí jsme přes okraje podobných struktur plivali a smáli se, když plivanec přistál na nic nečekající spolužačce. Anthony nám prozradil, že se jeho otci v době, kdy do US emigroval, stalo něco velmi podobného. Náš hostitel kdysi také plivnul přes okraj Hooverovy přehrady a jeho výtvor dopadl na asijského turistu, procházejícího se po druhé straně přehrady.
Abychom předešli podobné situaci, rozhodli jsme se vylít zbytek naší pitné vody, která několikrát za tento den prošla varem a natočili jsme ve zpomaleném záběru jak to vypadá, když si s vodou hraje vítr hnaný po stěně přehrady.
Autem jsme se přiblížili k dálničnímu mostu nad přehradou (samozřejmě že jsme se přiblížili autem.. Tohle je Amerika... Tady se pěšky prostě nechodí!), nějakým zázrakem jsme našli volné parkovací místo a (teď už bohužel pěšky) došli do středu mostu.
Když jsem pocítil sílu foukajícího větru a závrať z několika desítek metrů volného prostoru pode mnou, uvědomil jsem si, že to možná nebyl zas až tak skvělý nápad. Anthony vycítil moji nejistotu a snažil se mi trochu zlepšit náladu předstíráním pádu pod a přes zábradlí. Asi nemusím zmiňovat, že se to zcela minulo účinkem a ničemu to nepomohlo.
Když jsem pocítil sílu foukajícího větru a závrať z několika desítek metrů volného prostoru pode mnou, uvědomil jsem si, že to možná nebyl zas až tak skvělý nápad. Anthony vycítil moji nejistotu a snažil se mi trochu zlepšit náladu předstíráním pádu pod a přes zábradlí. Asi nemusím zmiňovat, že se to zcela minulo účinkem a ničemu to nepomohlo.
Jakmile jsme se dostatečně nabažili větru a horka, nasedli jsme do auta a sprintem vyrazili ke Grand Canyon. Původně jsme chtěli navštívit kráter po meteoritu, ale řekli jsme si, že západ slunce v Grand Canyon bude lepší zážitek.
Po cestě jsme se ve městě Williams stavili na obědovečeři v podobě burgeru z McDonald's. Nabídl se nám krásný výhled na všudypřítomný americký patriotismus. Chvíli jsme se kochali vlající vlajkou, nasedli jsme a pokračovali v naší cestě.
Za branou národního parku na nás čekalo překvapení! Jelen! Poznali jsme to jednoduše. Všude okolo cesty byla zaparkovaná auta a lidé pobíhali sem a tam a sdružovali se na jednom místě.
Také jsme zastavili, vystoupili a šli se na zvíře podívat. Byl to náš první kontakt s divokým zvířetem. Chvíli jsme sledovali jelena, který nás všechny měl zcela na háku a zanedlouho jsme si uvědomili, že je v lese celkem tma.
Započal závod s časem. Pomalu, ale jistě jsme si začali uvědomovat, že se nám dost dobře může stát, že na vyhlídku dorazíme až po západu slunce. Nechali jsme jelena jelenem a vystřelili vstříc kaňonu rychlostí světla.
Jak to dopadlo, můžete vidět na obrázku a videích níže. Museli jsme sice běžet, ale nakonec jsme západ slunce stihli.
Návrat zpátky k autu proběhl hladce. Využili jsme místního shuttle-busu a chvíli se ještě kochali noční oblohou plnou hvězd. Nechtělo se nám spát v autě na kraji cesty, a tak začalo hledání našeho prvního noclehu mimo domov.
V okolí kaňonu bylo samozřejmě beznadějně vyprodáno, a tak jsme se museli vrátit do nejbližšího města - Tusayan. Tady jsme prošmejdili několik hotelů a žádný z těch dostupných neměl volný pokoj. Když už se nějaký pokoj našel, byl strašně drahý (~$200 za 1 noc pro 3 osoby).
Od spaní v autě nás zachránil milý motel 7 Miles Lodge. Majitelé motelu se rozhodli neumístit své služby na rezervační servery typu Booking právě z toho důvodu, aby mohli posloužit náhodným cestujícím v nouzi. Zaplatili jsme nemalý peníz (~$120 za 3 osoby na 1 noc), ubytovali se, osprchovali se a ráno po probuzení jsme vyrazili za dalším dobrodružstvím.
Přikládám odkaz na naše Google Photos album, kde naleznete všechny naše fotky, videa, trasy cest, popisky a názvy míst.Určitě doporučuji si jej prohlédnout, pokud vás zajímají pouze naše fotografie a videa.
Komentáře
Okomentovat