Den 01: Poušť, vedro a písek

První noc ve Vegas nebyla žádný zázrak. I když jsem byl unavený a měl velký spánkový deficit, moje tělo nebylo schopné spát bez probuzení v tak horkém a suchém prostředí déle než hodinu. Ráno jsem byl dost překvapený, když jsem se cítil vyspaný a odpočatý.

Pan Benedikt nás pozval na pravou americkou snídani - tucet amerických koblih (pro čtyři lidi, ne pro každého). Dokonce nám zaplatil i ledovou kávu. Koblihy od Dunkin' Donuts byly samozřejmě sladké jako blázen, stejně jako jejich káva. Škoda, že jsem dopředu nevěděl o naší snídani - možná bych hned po probuzení nepozřel dva čokoládové košíčky a sklenku mandlového mléka. To nám to pěkně začíná. S takovou si místo suvenýrů přivezu domů tak leda cukrovku...

Po snídani nás pan Benedikt zavezl do lepší čtvrti zvané Lake, podle uměle vytvořeného jezera ve středu komunity. Potkali jsme zde pána, který venčil svou dobrmanku (kterou jsem samozřejmě musel pohladit) a trochu se s námi zapovídal.

Vyprávěl nám příběh o kačenkách a rybách. Když pán začal vyprávět, přiletěl odnikud kolibřík a začal se věnovat kytkám za plotem. Chvíli jsem jej fascinovaně pozoroval a když jsem se nabažil jeho způsobu létání, vytáhl jsem GoPro a zkoušel natočit nejbohatší část celé komunity. Výsledky bohužel nebyly bůhvíjak pěkné, a proto vám bude muset postačit tato krásná fotka od Klárky.

Příběh o kačenkách a rybách by se dal ve zkratce shrnout následovně:

Jednoho dne pán objevil opuštěnou kachničku u cesty a rozhodl se jí zachránit život tak, že ji odnese a umístí na umělé jezero v centru místní komunity. Kachničce se na jezeře dařilo a časem si našla svého pana kačera. Letos se jim podařilo zplodit několik mláďat, ale osud měl pro jejich mladé jiné plány. V jezeře totiž žijí ryby. Masožravé ryby. A tyto ryby postupně ulovily všechna mladá kačátka, takže kachničce žádná nezbyla.

Pán s dobrmankou byl z této události velmi smutný, a proto se rozhodl podat vedení komunity návrh na konání velké soutěže v rybolovu. Snad se mu podaří tento návrh prosadit a aspoň částečně pomstít ulovená kačátka.

Když se s námi rozloučil pán s dobrmankou, nalodili jsme se do auta a vrátili se domů. Doma jsme si doplánovali výlet a vyrazili do města vyřešit před odjezdem pár záležitostí.

V obchodě 99¢ jsme nakoupili potraviny, v Alka Water jsme načepovali pitnou vodu a v podniku Wireless Toyz jsme si chtěli nechat aktivovat SIM kartu, ale technik byl zrovna na obědě. Se slečnou asistentkou jsme se dohodli, že se stavíme později.

Cítili jsme se připravení, a tak jsme vyrazili do oblasti Red Rock Canyon. Tato oblast se nachází nedaleko od Vegas. Asi jako všechno v Nevadě, tak i Red Rock Canyon připomíná poušť. Všude, kam jen oko dohlédne se nachází písek, na kterém zázračně přežívají křáčky a křáky. Volná místa vyplňují rudě zbarvené skály oblých tvarů. Teplota vzduchu dosahuje (a pravděpodobně i přesahuje) 40°C. Prostě ideální lokalita na rodinný výlet.

Na první zastávce bylo větší množství lidí, ale čím hlouběji jsme do parku zajížděli, tím méně lidí jsme potkávali. Prapůvodní plán byl projít se po stezce Calico Tanks, a poté vylézt na Turtlehead Mountain (1834 m.n.m.). Po cestě jsme naše plány přehodnotili, protože už během treku ke Calico Tanks se Klárka rozhodla, že je pro ní terén moc těžký a odmítla pokračovat dále. Museli jsme ji nechat na místě.

Nutno podotknout, že vlhkost vzduchu byla minimální a teplota na slunci naopak maximální. Za zmínku také stojí fakt, že se celý trek nachází v nadmořské výšce 1400 m.n.m. a pohybování se v takových podmínkách je o trochu více vysilující, než běžný výšlap v ČR.

Zanedlouho jsme s Anthonym doběhli na konec stezky, užili si výhled a chvíli si odpočinuli. Trochu jsme podcenili spotřebu vody, a tak nám jí na cestu zpět už moc nezbývalo. Aby to nebylo jen tak jednoduché, spustila se po cestě Anthonymu z nosu krev. Nikdo z nás neměl kapesník, ani vodu nazbyt, takže musel Tony pokračovat dále s nosem a prsty od krve. Naštěstí jsme po cestě nepotkali moc lidí, které by mohl svým vzhledem vyděsit.

Vrátili jsme se tak brzo, že se Klárka ještě nestihla začít nudit (našla totiž živou černou vdovu a nemohla si odpustit její zkoumání, i když věděla, jak nebezpečný je to druh). Vyzvedli jsme poseroutku a podle našeho zoufalého stavu jsme vyhodnotili, že by nebylo nejmoudřejší, kdybychom pokoušeli štěstí s Turtlehead Mountain. Vrátili jsme se a pokračovali tedy naším kočárem dále po vyhlídkové cestě a udělali si krátkou odbočku k dochovaným jeskynním malbám, které zde zanechali Indiáni.

Večer jsme zakončili opět ve Vegas. Nebojte se - žádný hazard, ani alkohol, ani striptérky... Jak jsme slíbili, tak jsme se stavili do podniku Wireless Toyz a nechali si zprovoznit SIM kartu v mém telefonu (neomezené zprávy, volání a internet na měsíc za $75 - jediné omezení je signál, který je kdekoli mimo město mizerný). Chlapík nás slyšel mluvit mezi sebou česky, a tak se ptal, odkud pocházíme. Chvíli jsme si o tom pokecali a dělali si srandu z toho, že si nás spousta lidí plete s Poláky a Rusy. Anthony obligátně zavtipkoval, že jediná ruská fráze, kterou zná, je slovní spojení сука блять.

Chlapík se trochu zasmál a později nám prozradil, že pochází z Uzbekistánu a ruština byla jeden z povinných jazyků, který se na škole učili. V tu chvíli jsem se neudržel a musel jsem se začít smát - nikdo nečekal, že by chlapík mohl rozumět sprostému vtípku s populární ruskou hláškou. Nakonec jsme se tomu zasmáli všichni, převzali si telefon se zprovozněným internetem a pokračovali hlouběji do centra Las Vegas.

Na chvíli jsme se zastavili v místním outletu, protrpěli Klárčino procházení obchodů a po době, která se mi jevila téměř nekonečná, jsme obchod opustili. Slavný Las Vegas strip jsme projeli autem od uvítací cedule (kterou jste mohli vidět v předchozím článku), až po hotel Stratosphere. V noci je strip opravdu krásně nasvětlený, a tak jsme se shodli na tom, že si jej celý v noci projdeme.

Když nás cestou domů přepadl hlad a žízeň, stavili jsme se do večerky 7-11 a odnesli si extra drahé pivo ($3 za zhruba 0,6 litru) zabalené v papírovém sáčku. Další zastávkou byl Pizza Hut, odkud jsme si po docela dlouhé čekací době odvezli výbornou pizzu, která málem nepřežila cestu domů (dali jsme ji do opatrovnictví Klárce, což nebyl asi ten nejmoudřejší nápad). Pár plátků nám Klárka nechala, a tak jsme se v klidu najedli, vypili své Budweisery, osprchovali se a šli spát.

Přikládám odkaz na naše Google Photos album, kde průběžně přidávám různé fotky a videa, popisky, názvy míst a trasy cest.

Určitě doporučuji si jej prohlédnout, pokud vás zajímají pouze naše fotografie a videa.